Asie 2008

17.11.2008 – Tokio – Japonsko

 

První den v Tokiu.

Budík mně budí ve tři čtvrtě na deset. Vzhledem k tomu, že jsem šel spát ve 3 hod místního času a předtím jsem jednu noc nespal, tak mi trvá další dvě hodiny, kdy chvilkama usínám, než se mi podaří vstát.

Z okna moc hezký výhled není, ale vypadá to, že trochu svítí sluníčko. No hlavně, že neprší jako tomu bylo včera.

Večer jsem si do mapy metra zakreslil kam chci jet se podívat, takže se dnes už nemusím zdržovat tím kam pojedu. Na dnešek jsem si naplánoval svatyni Asukusa., pak ještě něco, ale to se rozhodnu až na místě a na konec až bude tma, tak elektrické město na Akihabara.

Cestou na metro měním v bance peníze a zjišťuji, že je tady výhodnější kurz než u nás a výhodnější i než v Thajsku. Celkem dostávám něco přes 44.000 i když jsem počítal se 40.000 yeny.

V metru vyvstane menší problém, protože ve stanici jsou názvy stanic pouze rozsypanou rýží. Najdu informace, které jsou naproti platebních terminálů a ptám se jestli je nějaká permanentka. Je, ale jen na metro a protože tady jezdí metro, vlak a ještě nějaké další a to vše po celém městě, tak je to omezeno jen na určité trasy a opravdu jen metra. Stojí 760 yenů na den což se vyplatí. Zítra si to pořídím.

U terminálů odchytávám nějakého zaměstnance a ukazuji mu kam chci jet. Zmačkne mi na dotykvé obrazovce příslušnou částku, já do stroje šoupnu tisícovku a vypadne mi lístek za 260 a zbytek v drobných. U nás bych s tím naplnil menší batoh, tady je to pár drobných, protože mi vypadla i pětistovka kovová. Kupuji si v automatu za 150 zelený čaj a něco tak nedobrého jsem ještě nepil, takže to zase celé na nástupišti do koše na tříděný odpad vyhazuji.

Jedu ze stanice Ikebukuro, kde mám hotel, do stanice Ueno, tam přestup, který mi zabral asi 5 minut než jsem zjistil kudy jít, pak 3 stanice na Asakusa, která se čte Asaksá a byl jsem na místě. Vylezu z metra a chci se zeptat jak dál, ale všiml jsem si mapy okolí, takže by to mělo být kousek ulicí za křižovatkou. Jdu asi 10 minut, po cestě jsem si koupil celý pytlík oříšků v medu za 520 a už je mi to divné. Ptám se kam jít a jsem poslán zpátky. Vracím se, pak zabočím doprava a tam je policejní stanice. Ptám se jak jít a jsem poslán ulicí dál. Asi za 2 minuty jsem na místě. No sláva. Jdu hned k první budově, kde probíhá nějaký obřad. Před vchodem je jakýsi kašna, kde teče voda a jsou tam naběračky. Na obrázku nad ní je instrukce co se má dělat. Než se smí vstoupit, je potřeba nabrat do naběračky vodu, omýt si levou ruku, pak nabrat levou a omýt pravou, pak to zase opakovat a znovu omýt tu levou, do té si potom nalít vodu, vodu dát do úst, vypláchnout řádně ústa, vodu vyplivnout a je to. Jdu zpátky ke svatyni, kde vhazuji nějaké drobné do velké schránky k tomu určené, zouvám si boty a tu na mně jeden Japonec mluví, že je zavřeno a že je to tam napsané. Ukazuje mi to. No dobrá, jenže rozsypanou ráži bohužel číst neumím. Tak se zase obouvám a jdu k většímu stavení, kde se zouvat nemusí a proudí tam davy lidí. Ptám se mnichů u vchodu jestli můžu fotit, problém to není.

Hned u vchodu je spousta šuplíčků, u nich plechovky s malým otvorem, ze kterých se lidé tím otvorem snaží vyklepat dřevěné tyčky. Když se jim to podaří, tak z ní přečtou jaký šuplíček mají otevřít, z něj vyndají asi něco jako horoskop, to přečtou, srolují, splácnou a jdou uvázat na drát jakoby na kuličkovém počítadle. Tím je to vyřízené. Nevím co se potom má stát, ale třeba se s tím vyslovuje nějaké přání, které se má potom splnit.

Polem souboru tří staveb je ve dvou ulicích malé tržiště, kde se prodávají napodobeniny starobylé keramiky, sklářských výrobků, sushi, párky, nápoje, pečené topinambury a další zboží i potraviny které k tomu patří. Žádné matrjošky, beranice a podobné nesmysly jsem nikde neviděl.

Kupuji si za 200 párek, je tak jako v Thajsku napíchnutý na špejly. Dostal jsem ho do papíru, hořčici nebo kečup si vybírám sám a obsluhuji se také sám. Byl docela dobrý a z ryb nebyl.

Když vyjdu zase do běžného pouličního života, tak zjišťuji, že jsem kousek od metra.

Jdu tedy k metru a chystám se jet navštívit jeden park, když si všímám, že naproti jezdí parníky. Co když tam co chci jede loď. Jdu se podívat a lodě jezdí, jen nevím kam. Zřízenec mi ukazuje kam jede a v mapě jaká je poblíž stanice metr. Ptám se jestli jede i o kousek dál, protože podle mapy je to tam zajímavější. Prý jede, ale až v 16:45 což už se bude stmívat.

Jedu tedy do první destinace, která by neměla být moc daleko od bodu, který jsem si tady vybral.

Loď připlouvá za nedlouho, je dvoupatrová a na horní palubě má otevřená okna. Cestou podjíždíme určitě přes deset mostů z nichž některé jsou jen pár centimetrů nad střechou lodi. Kdxž připlouváme do přístavu, tak už se stmívá. Jdu se zeptat kdy jede loď na druhou stranu zálivu, protože už jsme v mořském zálivu. Odjíždí za 10 minut, tak si za 260 kupuji jízdenku a za chvilku vyplouváme. Než dojedeme na druhou stranu, tak je tma. Z dálky je vidět velké Ruské kolo a měl by tam být nějaký zábavní park.

Z lodi jdu hned směrem ke kolu, kam asi po deseti minutách dojdu, ale zjišťuji, že kolo tam sice je, ale zábavní jsou tam jen automaty, tak jako všude a na každém rohu. 2 patra různých automatů a strojů kde takovou tou rukou co nikdy stejně nic neudrží, vyndáváte všechno možné. Každé patro má k tisíci metrů čtverečních a ve druhém je alespoň asi 40 drah na bouling a několik kulečníkových strojů. Jak tak pozoruji Japonce, tak nejraději ze všeho si hrají. Nejméně každých 200 metrů je nějaká herna, kde sedí staří, mladí, muži i ženy a hrají všechno možné i o peníze. Teda spíš o kuličky, které si potom vymění asi na peníze.

Nic zajímavého tady není, je tma, tak se vydávám na cestu do Elektrického města. Jede odsud jedna linie, kde bych asi po 7 stanicích měl přestoupit na jinou trasu a dojet na místo. Až do přestupu je to dobré, ale tam se ptám jestli je to správný vlak, nějaká slečna, že ano, tak nastoupím a tím přestávám registrovat v mapě kde jsem. Mezi druhou a třetí stanicí se zase chytám a zjišťuji, že jedu druhou, tou delší stranou. Navíc je divné to, že jsem měl zaplatit za tu druhou trasu. No neva. Stejně už to mám jedno jestli jedu tak jak jedu, nebo bych jel zpátky. Jenže najednou hlásí jinou stanici, než by měla být. A zrovna jedeme do té stanice asi 15 minut, takže stejně dlouho by mi zabralo jet zpátky. Ona ta moje trasa, byla v mapě schovaná pod jinou. Metro je natřískané, že se nedá ani pohnout, navíc nějaká babka co nastoupila za mně s batohem a dalšíma dvěma taškama, se stále mrská a ohýbá k těm taškám, takže do mě strká a já jako na kulečníku do dalších tří lidí kolem. Podle mapy by se měla ta moje linie zase vrátit zpátky, ale nebo se může odklonit někam mimo mojí mapu. Jenže to zjistím až budou hlásit další stanici. Tam zjišťuji, že je to zrovna ten druhý případ a tak vystupuji.

Ptám se zase nějakého zřízence u pokladen, kam mám jít, když chci na stanici Akihabara. Řekne ať jdu s ním a dovede mně tam. Ten zřízenec je jak jsem koukal u všech terminálů a když tam zrovna není, tak chvilku počkejte než se vrátí, protože zrovna mně, nebo někoho jako jsem já vede na jeho linii.

Nasedám do vagónu a je m divné, že je to jako ve vlaku. Ale zas tak moc se tím nezabývám, protože tady vlaky jezdí normálně. Za chvilku přijde paní s občerstvením a chce asi lístek. Neumí anglicky, tak se musím dovtípit. Sice jsem původně chtěl kolu z toho tácku co držela v ruce, ale ona řekne jen plís a naznačí ať jdu za ní. Jdu za ní, otevře jedny dveře, hned za nimi druhé a ukáže, že tam mám jít. No to bych nečekal, tam je normální vagón metra. A bez obsluhy. Tam co jsem nastoupil je totiž příplatkový vagon, kde si pohodlně sedíte a ještě vás přijdou občerstvit. Nevadí, hlavně, že jedu jak potřebuju.

Ještě musím udělat jeden přestup a jsem na místě. Samozřejmě jsem nezaplatil kolik jsem měl, takže turniket mi vrátí lístek, jdu k pánovi u okénka, ten se podívá, naťuká na kalkulačce 160, které doplatím a jdu ven. Jak prosté. Jinat ty turnikety při začátku cesty lístek procvaknou a na konci si ho nechají. Zřejmě tak dopravní podniky sledují kolik lidí odkud kam jezdí. A místní hodně platí mobilem. Prostě jen přiloží k čipu na turniketu mobil a vrátka se jim otevřou.

K východu správným směrem už z nástupiště vedou nápis Electric Town, takže se nedá jít špatně. Na celém nástupišti zpívá nějaký pták a až když ho slyším už potřetí jasně a z blízka zjišťuji, že je to z reproduktoru.

Vyjdu ven a hned se jdu podívat do prvního obchodu. Když tam vejdu, tak ven vyjdou prodavači a začnou z venku zavážet poutače a vystavené zboží. Je 21 hod a právě zavírají. Tak to jsem přijel právě v čas. Ale i tak nacházím nějaké obchody ještě otevřené. Čekal jsem že to je část Tokia velká třeba alespoň jako Václavák, ale ona je to více méně jen jedna ulice a pár obchodů a obchoďáků. Ale třeba jsem se jen špatně díval, navíc už bylo hodně zavřeno. Ještě tam zajedu zítra. Jeden obchod zpozoruji, že má venku transparent Dutty Free. Jdu tam, má 6 pater. První dvě je pro domácí, další jsou pro cizince bez DPH. Sice srdce zaplesá z takového výběru elektroniky, ale ceny už tak super nejsou. Když to přepočítám, tak většina věcí vychází stejně, nebo dráž, než je kupuji u nás. Sice tady mají hezké USB paměti, které by člověk klidně snědl jako sushi, ale že bych kupoval s kapacitou 1GB za skoro 1.300 Kč, to se mi nechce. Fotoaparát Canon EOS 50D mi vychází na 44.000,- Kč, u nás se dá koupit kolem 35.000 s DPH. Tak nechápu kde všichni co píší jak je tady ta elektronika levná nakupují. No uvidíme zítra. Protože jsem potřeboval kartu do foťáků, tak jsem se díval hodně po jejích cenách. 2GB Compact flash 7900 yenů. U nás ji koupím asi za 400. Nakonec jsem ale přeci jen sehnal obchůdek asi patnáctimetrový, kde jsem sehnal 8GB za 2.800 yenů. To už by šlo, tak jednu kupuji.

Udělám pár fotek ulic a jedu k domovu. To už proběhne bez problémů, jen vystoupím někde, kde jsem ještě nebyl. To ale není problém, moje GPS ukazuje k hotelu 400 metrů a spolehlivě mně tam dovádí. V recepci vracím těch 200 yenů co jsem si včera vypůjčil, do pokoje si dávám batoh a jdu se najíst.

Za rohem a jednou křižovatkou je restaurace, kde si podle maket ve výloze vyberu co si dám a jdu dovnitř. Je 23 hodin, tak se ptám jestli ještě pracují což mi paní odsouhlasí. Sednu si, ona donese vodu s ledem a já se dívám do jídelníčku, kde jsou jen 4 fotky a nic není napsané latinkou. Jdu jí tedy ukázat ven co chci, k tomu pivo a nějaký dezert. Ptá se jaký, ale to fakt nevím, tak jí říkám něco dobrého.

Za chvilku mi donese pivo. To je dobře, protože ta voda je pěkně hnusná. Jak když pijete vodu v Podolí z bazénu. No ta je možná i lepší.

Pak donese jídlo a desert, který vypadá jako zmrzlina politá čokoládou, ale zmrzlina to není. Ani to není zmrzlé a netaje to. K jídlu dostanu zdarma ještě trochu vývaru s vajíčkem a ani jedno nepálí. Jen jsem nějak zapomněl, že se v Thajsku nikde nekouří a tady čudí dva Japonci. Naštěstí dost daleko ode mě, takže to ke mně nejde. Cena za vše je 1470 a 30 jí nechám. Přitom ten dezert je skoro stejně drahý jako jídlo, které stojí 750, pivo 200 a dezert 520. Už si je dávat nebudu. Včera také stál skoro jako jídlo.

Sice se všude píše jak je tady draho, ale co se týče jídla, tak bych neřekl. Metro je samozřejmě trochu dražší, než u nás a taxi raději nezkouším. Celkově bych řekl, že služby budou drahé, ale jako turista tady hlady neumřu a podívat se také mohu prakticky kamkoliv. Další předností jsou toalety, které jsou tady v hojném počtu a jsou čisté, bez vůní i zápachů.

Viděl jsem tady také už i nějaké bezdomovce.

A ještě něco. Tdy: http://migablog.com/blog/gps/ budu postupně přidávat mapy. Dá se tam dostat i z hlavní stránky kliknutím na odkaz GPS ve složce stránky.

Na zítra mám v plánu zase nějaký ten park a nějaké Tokijské věže, tak uvidíme co stihnu.